Proč nejsem umělec a jaká je moje filosofie

13. srpna 2016 v 23:54 | Merethe |  Slova
Dnes se umělcem nazývá opravdu kdekdo, co si budeme vykládat. Respektive skoro každý, kdo kdy nakreslil nebo namaloval obrázek a následně jej sdílel někde na internetu. Ale to je do jisté míry v pořádku. Svým způsobem proti tomu nic nemám, ale už jen z tohoto důvodu já se nazývat umělcem alespoň rok kategoricky odmítám a na veřejnosti si tak ani nepřeji být oslovována. Ať si každý dělá co je mu milé, ale já nejsem ani "umělec", ani Umělec.



(Tahle surrealistická kresba je nedodělaná, kreslím ji v práci při nudných chvilkách)
 

Merethe a její Rusové

11. srpna 2016 v 22:25 | Merethe |  Slova
Netřeba se děsit, nehodlám tady vykládat o svých kdovíjakých mezinárodních úletech (které se nekonaly, nekonají a ani konat nebudou), nebudu rozprávět ani o politice, ani o sportu, ani o ničem podobném. Chci se jen vyjádřit o tom, co je mi blízké a na co nedám dopustit. Pokračujte v četbě, možná jsme stejná krevní skupina.
Každý je svého druhu geek, nebo alespoň ve velice umírněném koutku duše. Někdo stovky minut obkoukává DoctoraWho, kdekdo to samé praktikuje s Hrou o trůny, někdo je vášnivým rybářem, jiný miluje leteckou techniku, hraje počítačové hry (nebo je rovnou mně nebezpečná příšerka - hráč Pokémon GO) a mnoho dalších aktivit či neaktivit, které jsou schopni moderní lidé provozovat.
Znáte otázku: "Co rád/a čteš"? Kdo je knihomol, či se občas k tomu poklidně vyhlížejícímu svazečku papírových emocí jen přiblíží, ví moc dobře o čem mluvím. Starší lidé u mladých hrozně oceňují, když na tuto otázku odpovíte stylem: českou klasiku, českou poezii, české úplně všechno, co má pevnou i paperbackovou vazbu. Mám to vypozorované.
V komunitách současných "sečtělíků" zaměřených na klasiku zas hodně souhlasu obdržíte, když použijete hesla jako: Balzac, britská literatura, Victor Hugo, Shakespeare apod. Pokud se nějakou šťastnou náhodou octnete ve společnosti poétů, odsouhlasí vám snad úplně všechno od Eddy po dětské říkanky. Takové shrnutí literárních společností. S nadsázkou.
A kde jsem já? Když se mě tyto skupiny milovníků knih zeptají na autory, odpovím Šrámek, Čapek, Hrubín, Svěrák, Shakespeare (už mě obletují i poéti) a dozajisté Viktor Dyk, který mě dostal svým Krysařem na doporučení jednoho nejmenovaného, mého nejmilejšího Viktora...
Položí-li mi však někdo úvodní otázku, kterou jsem uvedla hned ve třetím odstavci, mám jasnou odpověď. Ruskou literaturu.


Žiju ve Šrámkově Písku

6. srpna 2016 v 21:12 | Merethe |  Slova
Možná bude těžší chápat tento článek, pokud jste zatím nečetli klasické dílo Fráni Šrámka Stříbrný vítr, nebo pokud nemáte alespoň drobné ponětí o Šrámkově osobnosti. Jen malé upozornění na úvod.
No a teď k věci. Mé rodné město je Písek. Hlásím se jako Písečák, nestydím se za to, že jsem z tak relativně malého města, jako to běžně dělají moji vrstevníci, kteří nehorázným způsobem vyčítají světu, že se museli narodit jako "burani" v takovém zapadákově.
 


Morana a Vesna - návrat ke kořenům

4. dubna 2016 v 19:13 | Merethe |  Fotografie
Jsem původem vlastně jižní Slovanka, ale už jsem přes pár generací mých matek splynula tolik se západními, že jsem si dovolila sebe převtělit do Vesny a svou ochotnou kamarádku do Morany.
Obě máme dost splihlé vlasy, a to hlavné kvuli tomu, že máme na chalupě dost tvrdou vodu... A to vedro tenkrát. Stačilo chvilku postát bez bot na cestě a už byla přispálená chodidla.
Co se dá dělat. Ani kostýmy nejsou kdovíjak profesionální, ale nakonec to nedopadlo vlastně vůbec zle, řekla bych.



Vzpomněla jsem si na léto

4. dubna 2016 v 18:48 | Merethe |  Slova
Že jsem tu dlouho nebyla? Co na tom... Přitom jediný důvod byl chronický nedostatek času a následky dlouhodobého stresu, který mi od září blokoval všechny kloudné kreativní myšlenky.
Nevím, jestli jsem to tady už zmiňovala, ale léto v lásce nemám. Nesnáším vedro, bytí v plavkách a v obecně krátkém oblečení, nošení slunečních brýlí a tmavnutí mé kůže, která je už tak dost snědá. Tak proč jsem se najednou vyhrabala ze začarovaného kruhu beznaděje, a lehké deprese na obzoru, pomocí léta? Jednoduše protože tehdy ten stres nebyl. Nemusela jsem dělat věci na poslední chvíli, lidé mi podávali zakázky dostatečně dopředu na to, abych je zvládla dodělat nejen včas, ale i kvalitně... Plus nikdo neměl svátek ani narozeniny, takže jsem měla taky o starost méně, ale to je vedlejší.
No, zpět k věci, našla jsem fotky z letního focení na téma Morana a Vesna, kde díky svým kudrnatým vlasům zatupuji paradoxně právě bohyni jara (celou sérii si můžete prohlédnout v následujícím článku).
Je zvláštní, že i přes to, že je na této fotce vidět úplně všechno, co na svém těle nemám ráda, je tato fotka jako taková moje oblíbená.
Neřekla bych, že jsem kdovíjaký narcis. Prostě v ní sama sebe vídm výjimečně jako celkem hezkou a silnou, nezávislou ženu. Která dýchá.
Jedinou smůlou je fakt, že v místě focení (Záblatí u Vodňan) teče pro moje vlasy příliš tvrdá voda, tudíž jsem z nich měla spíše chemlon, než své typické ovčí kudrny.


Tak tedy snad proto už mám zase chuť žít, pít čaj, péct, fotit, malovat, tvořit... A další pěkná informace je ta, že jsem se úplnou náhodou stala majitelkou fotoaparátu Rolleiflex Compur, ještě z tehdejší Výmarské republiky, a malého plastového foťáčku Smena ze Sovětského svazu.

Kam dál