Mnoholičný lektvar

4. června 2015 v 21:34 | Merethe |  Slova
Statistiky uvádí, že na depresí trpí prevážně obyvatelé vyspělých států. Možná je to tím, že nemají tolik fyzické dřiny a mají čas přemýšlet nad tématy úzkosti spouštějící, kdo ví..? Někdo si toho času ovšem neváží, ať už určeného na přemýšlení, nebo na cokoliv jiného a raději si stěžuje na naprosto banální věci.
Pokud máte ve škole VKZ (vychova ke zdraví), možná vám váš vyučující už sdělil poněkud kontroverzní větu: "Nepodceňujte se, vaše problémy nejsou menší, než ty ostatních lidí okolo vás a měly by být řešeny stejně intenzivně."
Bohužel, moji vrstevníci tuto větu zapomněli pochopit. To, že vám při přechodu ulice vypadla žvýkačka z pusy je sice nepříjemné, ale rozhodně ne tak jako když zjistíte, že váš sourozenec má leukémii (to byl jen přiklad). Kde se proboha vzala dnešní móda: kdo nemá depku, jako by nebyl?
Takovýmto lidem bych přála jeden den v těle člověka se skutečnými problémy. Nemocná žena? Dítě? Dluhy po rodičích? A tak dále, a tak dále... hned by zatáhli hřebínek a vážili si toho, že mají jen iPhone 5, i když by nutně potřebovali šestku, a teď z toho musí mít chudáci psychické problémy. A pak že jejich problémy nejsou menší, než jiných...


Občas si i já sama připadám úplně odporně, když se nervuji s tím, že přijdu pozdě, že si nemůžu sednout na stejné místo jako vždycky, že jsem udělala chybu v portrétu... ale nemám proč. I mě by prospěl den v jiném těle. Nebo mi spíš ublížil?
Už dlouho mám na svůj pocit únavy z práce nebo tréninku vymyšlený režim: pomyslím na to, jak lidé trpěli za druhé světové války v koncentračních táborech, havíři v dolech, nebo obecně lidé v historii. Oproti tomu je moje rádoby bolest nic. A stěžovali si? Co my víme? Kolik neslyšených výkřiků uvízlo v historii? Je tolik věcí, které prostě nikdo neviděl, a už nikdy neuvidí.
Člověk má často záchvaty touhy po vysvětlení všech záhad. Je to naprosto přirozené. Jak pak ale máme chápat věci, které zažil někdo jiný? Jak máme vědět, jak se jiní ve skutečnosti cítí? Jak jim pomoci?
Víte, někdy mi připadá, že trpící lidé mají v sobě neskutečně obrovské množství pozitivní energie. Příkladem je YouTuberka Beckie0. Někdy se na její videa podívejte, hrozně obdivuji její osobnost: dokáže uvěřit tomu, že na všem je něco úžasného. A má pravdu, je.

(www.tumblr.com)

Občas jsme vězni svých vlastních těl, občas jeho pány, občas společníky. Nemluvím o schizofrenii, někdy je prostě tělo jiná osobnost, než vaše mysl. Třeba můj mozek touží po zpěvu, tělo ale kráká jako naštvaný kakadu, pokud si dobře vybavuji toho, kterého kdysi vlastnila babička.
Docela by mě ale zajímalo, jak by zněl můj hlas hezky. Neměla bych zavítat do cizího těla? Za vyzkoušení nic nedáš, říká se mezi lidmi. Svým způsobem je škoda, že to nejde.
V této chvíli můžu říct jenom to: občas se cítím, jako někdo jiný, hlavně ve chvíli úzkostných stavů (z informací v tomto článku vyvozeno: bezdůvodných). Ale nechci být nikdo jiný. Protože nikdo jiný není já. Za jeden den by ovšem Někdo jiný snadno přetvořil mě na Mě. Není naše "Jáství" poněkud křehké? Dá se docela snadno rozlomit, viďte. A už to samo o sobě je pobyt v cizím těle. Přemýšlejte o tom (nebo užívejte mnoholiční lektvar v rozumných dávkách).

- Merethe
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aneta Aneta | Web | 4. června 2015 v 22:34 | Reagovat

Hezký článek.
Víš, já kdysi byla nevysvětlitelně nespokojená. Pořád jsem si jen říkala, že mám všechno a vlastně nemám proč si stěžovat. Ale ve skutečnosti jsem dělala věci, které jsem dělat nechtěla, protože jsem je pokládala za správné. Nestěžovala jsem si. Všechno jsem chválila. A tak dále. Ale není proč předstírat, že je tvůj život dokonalý, i když není. I když mu chybí jen malé věci. Pořád to jsou věci, které jsou důležité. A které tě trápí. Takže rozhodně důležité jsou. Když tě něco trápí, ale nepřiznáš si to, má to za následek celkovou nespokojenost. Ty ve skutečnosti víš, proč seš smutná. Ale proč bys měla být smutná, když můžeš být veselá? He? Lidi přece mají k nespokojenosti daleko více důvodů! Říct, že nemůžeš být smutná, protože někdo jiný, je na tom hůř, je jako říct, že nemůžeš být veselá, protože někdo jiný je na tom lépe. Což je nesmyslné. Můžeš si stěžovat na svůj život. Dělej to! Dělej to, co cítíš. Stěžuj si, když budeš mít proč. A raduj se, když budeš mít důvod. Uleví se ti.
Lidé s malým sebevědomím se pokládají za méně důležité, než by měli. A mimochodem, je na nic řešit, jak se lidé měli za války atd. Dneska válčíme sami se sebou.

2 stuprum stuprum | Web | 5. června 2015 v 4:46 | Reagovat

Nejhorší je mít depky a ještě dřít jak kůň. :D

3 Egoped Egoped | E-mail | Web | 5. června 2015 v 8:25 | Reagovat

Dělání, dělání všechny smutky zahání,
Dělání, dělání je lék :)

4 Merethe Merethe | Web | 5. června 2015 v 18:51 | Reagovat

[1]: vím. Není potřeba řešit passé, já to beru jako zamyšlení nad sebou sama :-)

[2]: no, tak to je potom slušná pakárna... nikomu bych to nepřála.

[3]: rozumná řeč, ono je to tak se vším. Já například zaháním rýmu tréninkem; téměř vždy se lekne a uteče někam hodně daleko.

5 Veki Veki | E-mail | Web | 9. června 2015 v 11:25 | Reagovat

Myslím, že spousta lidí, včetně mě, má velká očekávání. Je to tím, že v dnešní době můžeme fakt skoro všechno a máme tisíc možností, a tak očekáváme, náš život bude dokonalý. Přirozeně zjistíme, že to má trhliny... Musíme se s tím poprat.

6 Merethe Merethe | Web | 9. června 2015 v 13:33 | Reagovat

[5]: Nic jiného nám v této chvíli snad ani nezbývá...
Děkuji ti za ochotu vyjádřit svůj názor :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama