Merethe a její Rusové

11. srpna 2016 v 22:25 | Merethe |  Slova
Netřeba se děsit, nehodlám tady vykládat o svých kdovíjakých mezinárodních úletech (které se nekonaly, nekonají a ani konat nebudou), nebudu rozprávět ani o politice, ani o sportu, ani o ničem podobném. Chci se jen vyjádřit o tom, co je mi blízké a na co nedám dopustit. Pokračujte v četbě, možná jsme stejná krevní skupina.
Každý je svého druhu geek, nebo alespoň ve velice umírněném koutku duše. Někdo stovky minut obkoukává DoctoraWho, kdekdo to samé praktikuje s Hrou o trůny, někdo je vášnivým rybářem, jiný miluje leteckou techniku, hraje počítačové hry (nebo je rovnou mně nebezpečná příšerka - hráč Pokémon GO) a mnoho dalších aktivit či neaktivit, které jsou schopni moderní lidé provozovat.
Znáte otázku: "Co rád/a čteš"? Kdo je knihomol, či se občas k tomu poklidně vyhlížejícímu svazečku papírových emocí jen přiblíží, ví moc dobře o čem mluvím. Starší lidé u mladých hrozně oceňují, když na tuto otázku odpovíte stylem: českou klasiku, českou poezii, české úplně všechno, co má pevnou i paperbackovou vazbu. Mám to vypozorované.
V komunitách současných "sečtělíků" zaměřených na klasiku zas hodně souhlasu obdržíte, když použijete hesla jako: Balzac, britská literatura, Victor Hugo, Shakespeare apod. Pokud se nějakou šťastnou náhodou octnete ve společnosti poétů, odsouhlasí vám snad úplně všechno od Eddy po dětské říkanky. Takové shrnutí literárních společností. S nadsázkou.
A kde jsem já? Když se mě tyto skupiny milovníků knih zeptají na autory, odpovím Šrámek, Čapek, Hrubín, Svěrák, Shakespeare (už mě obletují i poéti) a dozajisté Viktor Dyk, který mě dostal svým Krysařem na doporučení jednoho nejmenovaného, mého nejmilejšího Viktora...
Položí-li mi však někdo úvodní otázku, kterou jsem uvedla hned ve třetím odstavci, mám jasnou odpověď. Ruskou literaturu.


Co se děje potom...

Někdy je touhle hláškou vymalováno. Pseudosečtělí lidé, kteří pomalu ani neví, kdo napsal Romea a Julii (ale byl to Angličan, to je důležité), mě často pošlou podvědomě pohrdavě do háje. Mnozí si myslí, že souhlasím se současnou politickou situací v Rusku. Má to s mojí zálibou co dělat? Nemám ten pocit. A proto mě zarazilo, když mě z toho minulý rok moje spolulezkyněobvinila. Jestli prý mám ráda Putina... Chvíli jsem si myslela, že jsem se přeslechla a měla jsem uslyšet Puškina. Toho mám ráda (já barbar ještě nedočetla Evžena Oněgina a už se za to pomalu začínám stydět).
Mezi svými vrstevníky si nacházím pochopení pomálu, co se týče naší školy a mého nejbližšího okolí, jednou z několika výjimek, hojných jako šafrán, je snad máti, která by mohla číst Tichý Don (Michail Šolochov) až do zblbnutí. Ovšem když tuto kouzelnou formuli (preferuji ruské autory) pronesu ve správné společnosti, je zaděláno na příjemnou konverzaci. V tom je možná ta hoda.
Zřejmě jsem trochu (moc) nedůtklivá a paranoidní, nicméně nemám ráda, když někdo napodobuje moje zvyky (kupříkladu jsem zvyklá většinu dní roku strávit v zapleteném copu, ovšem když to někdo po tom, co mu vysvětlím postup tvorby, začne dělat taky a navíc na to pořád upozorňuje, leze mi to na nervy). Proto ráda potkávám spolučtenáře ruské literatury, ale nerada osobně tvořím nové. Ty nové, kteří se mě snaží přesvědčit, že toho o daném tématu ví mnohem víc než já, když jednou přečetli Annu Kareninu, nebo to nedejtebohové zabalili a dokoukali to raději jako film.

Jaká je TA moje kniha?

Když už jsem zmínila román Lva Nikolajeviče Tolstého, musím říct, že tohle je prostě moje srdeční záležitost. Zajímavé na tom ovšem je skutečnost, že mě po celou knihu vůbec nezajímal Annin milostný příběh, hltala jsem způsob, jakým jsou postavy napsané, jak přemýšlí, hltala jsem i autorovy metafory a světu dokořán otevřené oči. Když toto úchvatné dílo louskala moje máti, byla jsem jí pro smích, že je to prý jako červená knihovna a že nepotřebuje číst sedmdesátistránkový popis toho, jak Vronskij zkoumá vyšívaný ubrus. Všimli jste si, jak jsem zmínila Tolstého otevřené oči? TO je přesně ONO. On nejenže viděl svět, ale viděl ostře i vlastní představy do nejmenšího detailu. Tohle mě fascinuje na ruských autorech nejvíce, dalším krásným příkladem jevu "Otevřených očí" je i Anton Pavlovič Čechov. Zkuste si přečíst Nudnou historii ze sbírky Čtyři osudy. Vůbec nevadí, že tahle povídka je téměř o ničem, je moc hezky napsaná, jestli mi rozumíte. Není na ní nic extra výjimečného, tedy až na ten úžasný jazyk (na druhou stranu, že by práce překladatele?).
Čím to je? Rusové měli takový jednotný a specifický tyl, zdá se mi. Viděli neobyčejné věci, měli neobyčejné názory, nebáli se používat reálně znějící postavy. Chci tím říct, že krom idealizovaných rysů měli bezpochyby své mušky a spisovatelé je nijak necenzurovali. V ruských románech se také často nesetkáme s klasickým dělením na černé a bílé. Ani na jeden odstín šedivé mezi tím. Zkrátka mi svět klasických ruských spisovatelů připadá realističtěji a zároveň poetičtěji napsaný, než děje situované v západnějším prostředí. Ale uznejte, kdo umí popsat umírání tak hezky, jako třeba zrovna Čechov?

Je to nejen v literatuře...

Abych věci uvedla na pravou míru, a nebojte, už se blížím ke konci, ruské autory nejen ráda čtu, ale také poslouchám. Čajkovského není nikdy dost, co si budeme povídat. Zrovna nedávno jsem si sestavovala playlist mojí oblíbené klasické hudby, je tam nicméně přečajkovskováno. A tak si pokládám otázku, kam se poděla ta stará ruská elegance psaná dobou průmyslové revoluce, krásnými šaty Anny Kareniny (kterými jsem se nechala inspirovat při výběru šatů na věneček) a nekonečnou krásou klasického ruského románu? Možná mám odpověď: je opět objevována. Nedávno jsem otevřela a přečetla knížku, kterou se mi podařilo získat k nějakému svátku. Jmenuje se Lazarovy ženy. Nějaká slaďárna, řekl by nezasvěcený. Řeknu na to svůj komentář i já, není. Tato kniha spíše pojednává o osudové tragičnosti života, a ani již v názvu knihy uváděný Lazar Lindt dokonce není hlavní postavou. Neexistuje vůbec žádná hlavní, stejně jako v Šolochovově Tichém Donu. Prvních pár kapitol můžete žít v domnění, že hlavní postavou je Grigorij... Ba ne, to vás Šolochov jen vodí za nos, ve skutečnosti je hlavní postavou celé kozáctvo, nebo dokonce i vedlejší postavy jsou v tomto rozsáhlém díle zároveň i hlavní.
Nejspíše mi nezbyde než uzavřít to tím, že ačkoliv k modernímu Rusku mám vazbu pramalou, moje srdce je prostě vázané na úchvatnou představu vzkvétající průmyslové revoluce v Ruském impériu. Ješ doplním, že tímto článkem nemám v úmyslu urážet ničí vkus, vůbec to neznamená to, že bych autory dalších národností shazovala.
Děkuji za pozornost, jinak na fotce jsem já, se mnou Tichý Don, Anna Karenina, Puškinovy a Čechovovy povídky, Budoucnost , Dětství, Chlapectví a Jinošství a Lazarovy ženy.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nebulis Nebulis | Web | 12. srpna 2016 v 15:34 | Reagovat

Kareninu mám za sebou. Nyní mám na programu spíš Francouze - Zolu především. Ale k ruské literatuře se za čas zas vrátím, ale člověk potřebuje změnu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama