Žiju ve Šrámkově Písku

6. srpna 2016 v 21:12 | Merethe |  Slova
Možná bude těžší chápat tento článek, pokud jste zatím nečetli klasické dílo Fráni Šrámka Stříbrný vítr, nebo pokud nemáte alespoň drobné ponětí o Šrámkově osobnosti. Jen malé upozornění na úvod.
No a teď k věci. Mé rodné město je Písek. Hlásím se jako Písečák, nestydím se za to, že jsem z tak relativně malého města, jako to běžně dělají moji vrstevníci, kteří nehorázným způsobem vyčítají světu, že se museli narodit jako "burani" v takovém zapadákově.


Pokud jste se o Šrámka někdy zajímali, zcela jistě víte, že prožil mládí právě tady, kde jej prožívám já. Pokaždé, když jdu pěšky z práce, procházím okolo domu, kde Šrámek žil. Mimo jiné jsem tam i studovala, v onom domě totiž nesčetně let sídlila Základní umělecká škola Otakara Ševčíka (já tam páchala zpěv, drama a hudební teorii). Dnes se bohužel nachází v podle mě druhé nejošklivější písecké ulici, a to v Nádražní. Ale přejděme Nádražku, to utíkám od tématu.
Tak tedy, běžně chodím kolem, vnímám majestátnost onoho místa, tedy Drlíčova. Nejkrásnější část města, kde zmatení turisté hledají Putimskou bránu, která už tam dávno není, všechny městské brány byly totiž v průběhu historie zbourány. Takže romantika písně Když jsem já šel tou Putimskou branou jaksi zaniká. Slečno, kde najdu Putimskou bránu, ptá se neznámý návštěvník. Pane, tu tady bohužel nenajdete, dávno nestojí, přečtěte si to tamhle na plakátě, odpovídám. Taková škoda, ale určitě zajděte na Parkány, jsou přímo pod námi.
Můj Šrámkův Písek je prostě můj. Jak poeticky jej básník popisuje, tak já ho vnímám. Možná je obtížné nastiňovat něco, co jste v životě neviděli. Trochu to obejdu přes Český Krumlov. Jako mladší jsem měla vždycky pocit, že zdejší obyvatelé jsou buď umělci, boháči, zamilované páry a nebo jen dočasní turisti. Z Písku mám pocit takový, že jeho zdi musí zákonitě ukrývat též umělce, literáty, filosofy a další podivné existence. Víte, když sem přijedete, přivítá vás buďto od jihu Jih, poměrně učesané a klidné sídliště (ano, tady bydlím já), tehdy se vám nijak majestátně nemusí zdát, nebo od severu komunismu opěvovaný Jitex, dnes rozsáhlý komplex mnoha využití (ano, tady trénuji své horolezecké schopnosti), ani tehdy to není žádná sláva. Jediný návštěvník, kterého přivítá krásný pohled na královské město na Otavě, jede od Tábora. Ale chudák řidič, vedou sem příšerné serpentiny. Jinak mohu doporučit.
Mimo jiné aktuálně studuji na stejné škole, kterou navštěvoval sám Šrámek, Karel Klostermann, nebo samotný Mikoláš Aleš. Magická to informace. Ona i sama škola je umístěna dost poeticky, mezi stromy Bakalářů, což je také jedna z nejkrásnějších částí města.
A co cítím já? Uměleckou svobodu. Domov, vůně z překrásných kaváren, slyším tóny občasných kytaristů, kteří si pro radost vyrazí na Parkány zazpívat. Slyším majestátní zvony v hlavě oné kostelové sovy, až mi běhá mráz po zádech.
Pohlazení zlaté řeky, která dodnes zlato ze Šumavy skutečně naplavuje, ticho pietního parku, cítím nádhernou sílu Sladovny, největší galerie v našem městě. Tolik mě láká zajít do čajovny na vrcholu Žižkovky, kde je mi tak dobře s mým milým. Štětce mezi mými prsty, které by rády zachytily krásu města natolik přesně, aby tomu neznalá veřejnost věřila. Slyším Stříbrný vítr. Ach, ten Stříbrný vítr... Šumění skal a tichý průtok Otavy, která do nich vyhlodává díru, díky níž můžu nad řekou v létě lézt po skalách. Slyším život. Šrámkův Písek. Nechci moře, drahé hotely. Moje duše se otevírá právě tady, vylévá se do řeky a mísí se se zlatem. Poradím vám jedno, nebyli-li jste nikdy v Písku, přečtěte si aespoň Stříbrný vítr, nebo alespoň některé ze Šrámkových básní. Po řece Otavě, za vorem vor, v jarech a letech odplouvaly. Míjeli v dálku zrozenci hor, a my se za nimi dívávali...
Jinak tohle je moje poslední skica, pohled na Parkány. Neměla jsem moc času, ale něco jsem vytvořila
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama